Tibet porobený, Tibet zneužívaný. Jeho poselství ale zůstává

Publikováno: 10.03.2020
Desátého března, tak jako každý rok, se na některých budovách včetně těch veřejných objevují tibetské vlajky. A nejinak tomu doufám bude i letos. 

Připomínáme si výročí krvavě potlačeného povstání z roku 1959. Povstání proti čínské imperiálně-komunistické nadvládě, abychom byli přesní.

V polistopadové době – a zvláště v posledních letech – se tak děje i u nás. Jsem rád, že jedním z prvních měst vyjadřujících solidaritu s Tibetem byl Frenštát pod Radhoštěm. Město, v jehož blízkosti jsem se narodil a které je mým domovem. Ale to jen na okraj…. Zcela na rovinu říkám, že to celé je dobře. Toto gesto má v sobě jistou symboliku, kterou není třeba relativizovat či snad dokonce zpochybňovat.

Vždyť je to právě symbolika, která určuje naše hodnotové principy, na kterých stojí naše vlastní identita. Na druhou stranu ji také není nutné ani přeceňovat, nasazovat jí svatozář či snad dokonce hystericky zneužívat pro demonstrování vlastního výlučného názoru. To by bylo popřením smyslu této události.

Tibet je a zůstává symbolem a v tom spočívá i význam tohoto výročí. Je to vyjádřením solidarity, prostřednictvím vlajky, která je vzhledem ke svému heraldickému významu jasným a nezpochybnitelným symbolem. Není třeba kolem toho dělat nějaké politické divadlo. Ale zároveň by nebylo dobré rezignovat. Sami ze své moderní historie víme, jak může i prvotně malá, neškodná rezignace skončit.

Jsem si plně vědom toho, že tibetská otázka není jednoznačnou záležitostí. Ostatně tak tomu není u většiny geopolitických otázek. Není to žádná pohádka o průzračném dobru a bezmezném zlu. Je to příběh konkrétních lidí, konkrétního národa, respektive dvou národů, a konkrétního místa. Příběh, který se zrodil v konkrétní situaci. A tak je na něj třeba i nahlížet.

Tibet je v neposlední řadě symbolem duchovním a filozofickým. Je to kolébka jedné ze škol buddhismu, reprezentované dalajlamou. A stačí připomenout obecně známý fakt, že ten současný je nucen již od zmíněného povstání žít mimo svoji rodnou vlast, v exilu. A stejně tak nelze opominout, že i on – navzdory všem možným námitkám - je symbolem boje za svobodu. Ať už mluvíme o zmíněném roku 1959, či o předcházejícím období 1949-1950, kdy tibetská snaha o uznání nezávislosti skončila obsazením tohoto svébytného hornatého území armádou nově vzniklé Čínské lidové republiky. A jeho porobením (či – řečí pekingské propagandy – modernizací).

Okázalá podpora tibetské otázky je často vnímána jako útok na celistvost Číny. Jako laciná provokace. Jako vměšování se do vnitřních záležitostí cizího státu, na nějž bychom byli i my sami hákliví. Neberme tuto interpretaci na lehkou váhu, ale zároveň si ji nenechme v takto obhroublé formě vnutit. To totiž není to hlavní. Tím hlavním je připomínat si osud Tibetu, jeho obyvatel i obyvatel dalších území zkoušených dějinnými útrapami a mocenskými tahanicemi.

Takže o čem je tedy vlastně toto výročí? O připomínce obětí vzpoury proti útlaku. O právu na sebeurčení a touze po svébytnosti, které by měly být zaručeny každému člověku. A je vlastně podružné, zda v samostatných zemích či jako součást větších státních celků. Stát jakožto základní územní jednotku je třeba respektovat a chránit. Zvláště v dnešní globalizované době, kdy se důležitost těchto přirozených a historií prověřených útvarů tak často a tak lehce zpochybňuje. 

Zároveň je ale třeba respektovat základní lidská práva každého jedince. Jeho kulturní svébytnost a tradice. A právě o tom je připomínka krvavě potlačeného tibetského povstání. Proto považuji vyvěšení tibetské vlajky za správnou věc.


Copyright © 2019 Jakub Janda
Vytvořil: Webdo