Jakub Janda

Je tomu více než deset let, co se z průvodcovské činnosti stala nikoliv už vázaná, ale volná živnost. K její provozování tak dnes nejsou potřeba žádné odborné zkoušky, ale stačí splnit všeobecné podmínky.

Ve Sněmovně nyní prošel prvním čtením návrh pražských zastupitelů, aby průvodci opět spadali do živností vázaných. Vnímám a částečně i chápu argumenty - chtějí zlepšit úroveň služeb průvodců, eliminovat ty špatné a celkově pomoci turistickému ruchu u nás. Anebo řečeno ještě vzletněji – chránit české kulturní hodnoty, naše kulturní dědictví a naši pověst ve světě.

Tyto argumenty na první poslech mohou znít logicky, při pečlivějším prozkoumání navrhovaných změn však musíme konstatovat, že nejde o zcela dobrý návrh a podrobme návrh kritické analýze, či, odpovězme si na několik otázek:

• Týká se problematika nekvalitních průvodců všech regionů v České republice nebo je výsostný problém hlavního města, kde deštníkáře podávající výklad o Pražském Hradě jako o Karlštejnu můžeme potkat i před samotnou Sněmovnou.
• Je pro nás zásadnější volný trh a maximální umožnění podnikání každému bez překážek nebo odkaz kultury a obrazu ve světe?
• Vyřeší vázaná živnost problém nekvalitních, ba dokonce škodících průvodců?
• Existují ještě i jiné, chcete-li kompromisnější cesty, jak problém řešit?

O tom, jak problematický a kontroverzní je tento návrh, svědčí již i postoj vlády. Návrh sice podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj, ale Ministerstvo kultury se k němu postavilo neutrálně.

Ministerstvo průmyslu a obchodu se společně s odborem kompatibility Úřadu vlády dokonce vyjádřilo zamítavě. A přestože legislativní rada vlády navrhla kabinetu zaujmout k nové úpravě neutrální stanovisko, vláda nakonec měla postoj souhlasný.

Při převodu z vázaných do volných živností se tehdy vycházelo z premisy rušení zbytečných regulací. Ostatně, byla to pravicová vláda, která na rozdíl od té dnešní podnikatelům nehází klacky pod nohy. Zjednodušeně řečeno, cílem bylo to, aby se regulovaly jen ty činnosti, kde je důležitý veřejný zájem, kde může jít například o zdraví lidí, apod.

Konkrétní výhrady ostatně konstatovala je i legislativní rada vlády:

• Je možné, že návrh je v rozporu s evropským právem, konkrétně se směrnicí z roku 2006 o službách na vnitřním trhu. Podle této legislativy tu musí být pro navrhovaná omezení naléhavý obecný zájem, což je v tomto případě sporné.

• U požadavků na odbornou způsobilost se neklade zřetel na uznání kvalifikace získané v jiném členském státě EU.
   
• Datum účinnosti pouhý 15. den po vyhlášení zákona je moc krátký na to, aby se s ním stihli podnikatelé seznámit.

• Stávající průvodci by měli rok na to, aby „dohnali“ odbornou způsobilost. Návrh ale nepočítá s touto přechodnou dobou pro další zaměstnance vykonávající nějakým způsobem průvodcovskou činnost.

A pak je tu výhrada – řekněme – filozofická. Návrh uvádí několik možností, jak by se průvodci mohli dopracovat k vyžadovanému stupni odbornosti: od osvědčení o rekvalifikaci od akreditovaného zařízení po specializované vzdělání ze střední, vyšší odborné či vysoké školy. Jsme si ale jisti, že teoretická průprava je sama o sobě dostatečnou zárukou kvality průvodců? Já si tím tedy jistý nejsem.

Přiznávám nicméně, že otázka regulace – a tedy, zda má být průvodcovství volnou či vázanou činností – není jednoduchá.

Stačí se podívat na rozdílné příklady z jiných evropských zemí. Někde mají regulaci přísnější – například v Rakousku, Chorvatsku, v Itálii či Španělsku (byť v posledně dvou citovaných zemích se pravidla liší region od regionu). A pak tu jsou země s liberálnějším přístupem, jako například Německo, Dánsko či Británie. Byť u našeho západního souseda se předpokládají odborná školení, na britských ostrovech pak zase nemají sice zákonnou regulaci, ale existuje tam Institut průvodců cestovního ruchu.

Problematika průvodcovství proto není jednoduchá. Poslanci by tedy měli velmi důkladně zvážit, zda návrh pražských zastupitelů, podle nějž by se průvodcovství opět stalo vázanou činností, odmítnout, či přijmout.